Běsi, co mě sužují

Chtěli jste někdy nahlédnout do hlavy psychoanalytikovi? Patrick Declerck zpřístupňuje nejen své myšlenky a úvahy, ale i okolnosti, které vedly k tomu, že se psychoanalytikem vůbec stal.

Běsi, co mě sužují jsou částečně autobiografickým dílem Patricka Declercka.Jak jen tuto knihu popsat? Chcete autibiografii? Dostanete ji. Chcete příběhy z poradenské praxe? I těch se tam pár najde. Očekáváte filozofické či psychologické úvahy? Máte je mít. Antickou mytologii? Zajisté! Trocha dobrodružství navíc už jen doplňuje pestrou směsici, kterou Běsi, co mě sužují nabízejí.

Příběh Patricka Declercka začíná vyprávěním o raném dětství, kdy se mu věnovala babička. Autor své čtenáře uvádí do světa druhé poloviny 50. let v Belgii, světa ovládaného hysterickou bábi, a vás pak jen napadá, jak je možné, že ten člověk přežil své dětství a nezešílel. Ale opravdu tomu tak je?

Příběhy z mládí se prolínají s krátkými kapitolami o případech z praxe. Ty nabízejí velkou spoustu filozoficko–psychoanalytických přemítání, až vás možná napadne, jestli jste si touto knihou neukousli až příliš velké sousto. Freud se stane vaším nejlepším kamarádem, pokud jím náhodou doteď nebyl. Náhle tak zjistíte, že za vším máte hledat sex. V jakékoli formě.

Otec, v mé rodině negramotných prosťáčků, se lišil předně knihou, knihou, k níž se veřejně hlásil. V Dionýsově kultu to byl faloforos (nosič falu). Můj otec byl bibliofor. A v téhle hře budu já nosit, vystavovat a produkovat těžší a impozantnější knihy než on. Tak se staň!

Když už získáte pocit, že jste přivykli autorovu rytmu, střídání současnosti s minulostí, doma a tam venku, my a oni, přichází zlom. Autor čtenáře nenechá jen tak vydechnout a druhá polovina knihy se nese v odlišném tempu, než ta první. I kapitoly jsou výrazně delší. Vždy jste si přáli znát psychoanalytické pozadí oidipovského mýtu, ne snad?

Jenže táta se v praxi – ostatně úplně jako já – vždycky lépe projevoval ve fantazírování, snění, chimérách a jiném duševním masturbáčkování než ve skutečných a konkrétních činech. Zvláště když se ty činy, aby měly smysl, nějaký účinek, musely rozložit v čase. Takže dvě muzea, a pouze dvě.

Název knihy, Démons me turlupinant, odkazuje na obraz Jamese Ensora. Občejná křída na papíře, mohlo by se zdát. Pro Declercka však má zvláštní kouzlo. Znázorňuje muže obklopeného příšerami, pitvornými postavami. A ten muž se za ně stydí, protože ví, že jsou jeho.

Coby nežádoucí hosté obývají natrvalo jeho vědomí. A zlehčují ho. A ponižují. A špiní… Ale člověk nehostí toho, koho si přeje. Nevybírá si své nejzazší vědomí. Přežívá, přetrvává, vleče se, toť vše. V tísni i směšnosti z toho, že je sám sebou.

Troufám si tvrdit, že tato kniha nesedne každému čtenáři – naopak byste se při jejím výběru měli být na pozoru. Hrozí totiž, že si z ní buď neodnesete ani polovinu toho, co chtěl autor sdělit (to zejména v případě, že nemáte alespoň dva semestry psychologie), nebo se Declerckovi Běsi stanou vašimi.

 

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Host.

 

Události
Články
Aktivita
Co se právě děje na Zeedee
V této sekci se zobrazuje aktivita uživatelů na Zeedee, tedy kdo co udělal a kde. Tyto události je možné filtrovat v menu Události v nastavení profilu.
avatar uživatele