Causa mortis

Kriminální příběh s prvky hororu od českých autorů přivádí čtenáře do neobvyklého prostředí – na pitevnu. Zůstáváme však také v místě pro mnohé důvěrně známém – v Praze.

Ústav soudního lékařství v Praze je ze čtenářského hlediska nepochybně atraktivní prostředí, které dosud nelákalo k literárnímu zpracování.

 

„Věnováno všem, kteří neztrácejí naději a věří sami v sebe.“ Část dedikace v knize

Když letos vycházela kniha Causa mortis, neodmyslitelně ji provázela upoutávka V Cause mortis nahlédnete pod zářivky piteven. Ústav soudního lékařství v Praze je ze čtenářského hlediska nepochybně atraktivní prostředí, které dosud nelákalo k literárnímu zpracování. To je první a podle mého názoru největší přednost knihy. Nabídnout čtenáři v literárním díle nepoznané prostory, zvyklosti, pracovní postupy soudní patologie a umístit do nich spletitou síť intrik je velmi zdařilé. Není divu, že děj knihy oslovil i filmové producenty.

Do jisté míry to vyplývá z přístupu českých nakladatelství k posledním věcem člověka. Taková témata jsou tabu. Zkuste někomu nabídnout k vydání například dopisy umírajícímu do hospice, průvodce po posledních dnech lidského života apod., co na Západě běžně vychází.

Popisovat s pozoruhodnou znalostí věci (Marek Hladký v Ústavu soudního lékařství působil), jak se nakládá s lidským tělem, které už nepředstavuje živého člověka, nýbrž biologický materiál, jak se pitvá a proč se z praktických důvodů mozek vyjmutý z hlavy zašívá do břicha, dokáže zaujmout. Přidáte-li k tomu poněkud panoptikální kolektiv patologů, mrtvé, kteří se nemohou bránit proti občas účelové lži o příčině smrti v pitevním protokolu, novou přednostku ústavu přijíždějící na invalidním vozíku a její averzi proti zaběhaným zvyklostem a posléze i riskantní boj proti mafii, kterou si běžný čtenář s tímto prostředím nespojí ani v nejodvážnějším snu, získáte představu o spletitě se prolínajícím syžetu, který vás nenechá ani na chvíli v klidu.

Druhá věc, kterou jsem ocenil i jako muž, je skutečnost, že v knize je hlavní role přisouzena ženám. Nejde jen o hlavní postavu Juditu Markovou, která postupně proniká do své noční můry, ale i o Adrianu Nollovou, děkanku lékařské fakulty. Juditin manžel Jan, partner Hybner a další (zvláště pak postavy policistů a kriminalistů) umělecky nesahají těmto ženám ani po kotníky (neřkuli pak trochu hororové patoložce Karlové! – opravdu by mě zajímal názor současných reálných pracovníků Ústavu soudního lékařství na tento titul).

Třetí aspekt, který knihu ozvláštňuje, je střídání snu a reality. Zde jsem se při četbě několikrát usmál, protože jsem si vzpomněl na odbornou manažerskou orientaci Jitky Hladké čili zdravý spánek – to je přesně to, oč hlavní hrdinka knihy úspěšně přichází. Mám dojem, že při druhé četbě knihy bych o něj přišel i já.

 

V úvodu jsem knihu žánrově vymezil jako kriminální příběh s prvky hororu. Jsem si vědom toho, že běžně se mluví o kriminálním románu s prvky hororu. Vycházím ale z kulantní definice románu jako útvaru usilujícího o celistvost a Bachtinova upřesnění románu jako „potenciálně polyfonní struktury reflexí mnohohlasosti společenského styku moderní společnosti“. Do tohoto metodologického pojetí románu kniha Causa mortis nezapadá. Proto nabízím obecnější označení „příběh“. Román by opravdu musel splňovat kritérium celistvosti – Causa mortis nabízí spíše jednotlivé dějové linie, ať už na reálné či snové úrovni, které budou vděčné ze scénáristického hlediska. Požadavek celistvosti naplňuje románové prostředí, ale postavy jsou mnohdy spojovány poněkud násilně (například vztah obou hlavních hrdinek).

 

Poslední poznámku bych věnoval jazykové a stylistické stránce knihy. Autoři příběh poctivě odvyprávěli a je zřejmé, že mají nepochybnou spisovatelskou zkušenost. Přesto by měli mít – a to nejen oni, ale i redaktor, příp. korektor – na paměti, že knihu může otevřít i náročnější čtenář (a ten se rozhodně vyskytne, protože knihu o pitevně si asi těžko někdo vezme na letní dovolenou k moři), kterého některé věci stále ještě zarážejí, ačkoli se přes ně „moderní doba“ už snaží přenést: občas pozlobí nadbytečná čárka (s. 11: „Tohle, že má převzít funkci po mém muži?“) nebo naopak chybějící čárka u vedlejší věty (s. 14: Vše co z ní zbylo, je tady) nebo před stupňovacím „a dokonce“, tu a tam se nabízí citlivější spojení vět do souvětí (s. 19: „Judita to oslovení nesnášela. Ale tak nějak se proti němu nedokázala postavit.“), jinde pozlobí psaní čárky před „než“ a čtenářovo oko zadrhne na šesti (!) přivlastňovacích zájmenech její/jeho v pěti větách za sebou (s. 33). Někdy o sobě dá vědět i překlep (s. 179 „oba víme“, říká jedna žena druhé) apod. Vybírám tyto jevy jen namátkou (nejde o kompletní výčet!) nikoli ve snaze knihu „shodit“, spíše mi jde o upozornění, co by se dalo zlepšit, kdyby například nakladatelství Epocha zvolilo dotisk či reedici tohoto titulu, což při plánovaném televizním/filmovém zpracování není úvaha od věci.

 

Praha, 27. 11. 2017

Dr. Rudolf Řežábek, CSc.

 

Knihu k recenzi věnovalo nakladatelství Epocha.

 

Události
Články
Aktivita
Co se právě děje na Zeedee
V této sekci se zobrazuje aktivita uživatelů na Zeedee, tedy kdo co udělal a kde. Tyto události je možné filtrovat v menu Události v nastavení profilu.
avatar uživatele