David Zábranský: Jsem jedináček! Mám rád svobodu a prostor

Tvorba a činnost spisovatele Davida Zábranského zasahuje do mnoha oblastí. Vedle psaní knih nedávno uvedl svoji úspěšnou divadelní hru ve Studiu hrdinů, publikuje kritické články pro média, je šéfredaktorem literárního portálu CzechLit.  

David Zábranský nerad pracuje na více knihách zároveň.Jaký je tento úspěšný spisovatel čtenář? Co si myslí o blogerství a líbí se mu komiksy?

Davide, vybavíš si nějaký film natočený podle knižní předlohy, který se ti líbí?

Ne. V zásadě jsem proti tomu, aby mi někdo vnucoval svůj výklad, své vidění. Přijde mi to jako ohromná drzost. Hrdinu Grassova Plechového bubínku chci vidět po svém, proto čtu. Ať si je Schlöndorffův snímek klidně sebelepší, tomu pánovi nikdo nedal právo mi vnucovat jakoukoli autoritativní verzi. Schlöndorffovo vidění, zdokumentované Schlöndorffovým filmem, se stává autoritativním, s tím nic nenadělám, a právě v tom je úskalí.

Kdykoli v budoucnu budu číst Plechový bubínek, vždy alespoň periferně po boku svého četbou těžce budovaného hrdiny uvidím hrdinu, kterého si vybudoval Schlöndorff. Uvidím Schlöndorffovy kalhoty, Schlöndorffův bubínek, moje mysl nebude mít sílu tyhle detaily přetlačit, prosadit svoji novou verzi.

Je to ochuzující, je to něco ochuzujícího na místě, kde by mělo být obohacení. Kniha je kniha, není to žádná předloha. Nic, co by bylo určené ke zpracování, dobrá kniha je už zpracovaná. Schlöndorff možná vidí lépe než my všichni, jeho představivost je možná nadprůměrná, ale co je mi do toho? Já si chci představovat podle svého, chci vidět svého Oskara, i kdyby měl být jen načrtnutý a černobílý. Hodnotou je v tomhle případě moje práce, výkon představivosti.

Čili ne. Jedinou výjimku, když o tom teď přemýšlím, bych asi udělal u Obchodu na korze, což je film natočený na motivy novely spisovatele Ladislava Grosmana, a u obdobných filmů. Takže asi takhle: milí filmaři, nesahejte na to, co je dokonalé. Pokud jste geniální filmaři, sáhněte po něčem, co je nedokonalé, druhořadé, a pozvedněte to o úroveň níž, dokončete to.

 

Máš čas na čtení? Jak čteš – máš rozečteno víc knih najednou nebo se necháváš pohltit jedním dílem?

Nikdy jsem nečetl víc věcí najednou, stejně tak jsem nikdy nepsal paralelně víc textů. Postupně se to ale mění, především na frontě psaní. Loni jsem napsal svoji první divadelní hru, teď jsem dostal zakázku na další. Začínám s tím a vedle toho píšu novelu ze současnosti. Dřív jsem si tuhle dvojkolejnost neuměl ani představit. Čím to bylo? Měl jsem jen jeden svět, který se přeléval do textu, a naopak? Byl jsem natolik zaujatý sebou, ničím jiným?

Ano, tohle je možná odpověď na otázku, proč to najednou jde, věnovat se vícero textům. S postupem let jsem se naučil zajímat se i o víc než o sebe. Pominula sebe-fascinace, oči se rozevřely víc doširoka. Naučil jsem se střihnout, mrknout, pootočit hlavu a podívat se jinam.

 

Jaké knížky jsi četl v dětství? Vzpomínáš si na knihu, která tě nejvíc oslovila, když jsi byl malý?

Ne, nic, žádná taková knížka nebyla. Jistě, četl jsem, ale krom procvičování abecedy ty knížky neměly žádný význam, který bych byl schopný vědomě zvážit a prohlásit za důležitý pro můj budoucí život.

První texty, o kterých to mohu říct, přišly až s probouzejícím se rozumem, někdy kolem šestnáctého roku věku. Šlo o Dostojevského, konkrétně o jednu scénu z Idiota, kterou považuju za iniciační. Teprve po zachycení této scény, teprve od momentu, kdy se můj čerstvý mozek setkal s tímto slovním útvarem, který měl jako první sílu vytrhnout se ze stránky a povstat, teprve v té chvíli se začíná datovat první porozumění tvorbě a první láska k témuž.

Pak Robert Musil, Thomas Bernhard, Proust, Gombrowicz a další…

V té době už mladý mozek věděl, že z papíru může čekat cokoli. Z žádného média toho nemůže přijít víc než z rozsekaného lesa, ze slova, z papíru.

 

Zábranský málokdy čte knihu víckrát.Na začátku roku jsme mohli zaznamenat tvoje knižní tipy. Čtenářům doporučuješ knihy Šíp do nebe Arthura Koestlera nebo životopis Edvarda Beneš od Antoine Marése. Proč?

U každé z těch dvou knih je důvod trochu jiný. Společné mají to, že jsou dobře napsané, to je jasné. Na dobrém napsání mi záleží, formu mám obecně o dost radši než obsah, což je věc, která se zvláště v Česku dost těžce vysvětluje, člověka kvůli tomu často nařknou.

Mám pověst povrchního autora, stylisty. Je to dobře napsané, říkají často kritici o mých textech, ale je to o ničem, dodávají. Díky bohu! Nicotu považuju za velmi podstatnou součást našich životů, a pokud se mi ji daří popisovat na vysoké úrovni, pak třikrát hurá.

Obdiv k Marésovi a jeho Benešovi pak krom dobrého napsání souvisí s mým zájmem o české dějiny a konkrétně o Beneše. Je dobré seznámit se s perspektivou cizince, v tomhle případě Francouze. Jak víme – víme v uvozovkách – Francouzi byli jedněmi z hlavních strůjců mnichovské zrady – mnichovské zrady v drobných uvozovkách – před Mnichovem to navíc byli naši největší parťáci, náš vzor – parťáci taky trochu v uvozovkách; do uvozovek bychom mohli koneckonců dát podstatnou část mainstreamových úvah o naší minulosti – a o to je francouzský úhel pohledu důležitější.

Marés nám svojí knihou říká, co v ČSR bylo z francouzského úhlu pohledu velké, co malé, co větší, než si myslíme my, co menší. Je to nutná rekalibrace. A Koestler? Ten je prostě bez chyb. Navíc výborně přeložený.

 

Z českých autorů bys doporučil koho?

Kahudu a třikrát Kahudu. Obecně je úroveň české literatury bídná. Neumíme vykročit ze sebe, z Česka nebo ze svých osobních problémů, zároveň ale nemáme dost schopností nebo talentu na to, abychom do Česka nebo do sebe zalezli až po uši, s veškerou vervou, až na dřeň.

Důsledky takového „zapikolování se doma“ by pak mohly být snad až velmi překvapivé. Mezinárodní dopad! Takže zde jsou úkoly pro současné české spisovatele: napište euro-román! Nebo se na to vykašlete a napište něco s plnou silou o Česku a o sobě. Ale dobře.

Dobře?

 

Uvedl jsi samé mužské autory. Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi tvorbou žen prozaiček a mužů spisovatelů?

Co já vím… Tvorba žen – spisovatelek a mužů spisovatelů by se pravděpodobně postupně začala lišit tehdy, pokud bychom ženy – spisovatelky a muže – spisovatele zavřeli do oddělených klecí, naplněných odlišnými okolnostmi. Pokud bychom ty dvě skupiny hypoteticky na dlouhou dobu odloučili a pokud bychom jim do jejich klecí nahrnuli poněkud jiné světy, jinak vypadající rostliny, jinak vypadající – prostě řečeno – svět. Pak by asi začali psát jinak a o jiném světě.

K tomu zatím pokud vím nedošlo. Nebo možná ano, možná jsou těmi klecemi mužské a ženské tělo, ale o tom už nezbývá než mlčet.

 

Ke kterým knihám se vracíš? Proč?

Nevracím se prakticky k žádným. Touha po novinkách v mém životě dosud vždy převážila nad tím poklidným návratem k zažitému, ke vzpomínání, pokud chcete. Ale i to se postupně bude měnit, myslím si. Asi to souvisí s věkem, s časem. Pokud má člověk víc času před sebou než za sebou, docela pochopitelně se vrhá kupředu.

Pokud je tomu naopak, pokud máme víc za sebou než před sebou, vracíme se do minulosti. V mém případě byla prvním návratem opakovaná četba Muže bez vlastností od Roberta Musila, to se stalo loni v létě. Samozřejmě jsem teď četl úplně jinou knihu než tehdy před lety, když mi bylo dvacet. Jiný člověk četl jinou knihu. Tím ale nechci říct, že mezi novinkou a již jednou přečtenou knihou vlastně není žádný rozdíl. Protože ten rozdíl tam je.

Jaký? Kdo ví…

Možná ale ten, že v již jednou přečtené knize je vždy o jednoho hrdinu navíc; neb člověk se nevyhne tomu, aby v této už jednou zažité knížce nenarazil sám na sebe, a to hned na dvojnásobnou porci.

 

Jak se jako uznávaný spisovatel díváš na blogerství? Jsou blogy současným trendem, protože obsahují krátké texty a jsou snadno dostupné?

Asi ano, ale co je mi do toho? Z monitoru se mi nečte dobře, takže to nečtu. Bohužel se mi moc dobře nečte ani z doma vytištěných papírů, takže to ani netisknu. Veškeré blogerství with all its glory jde mimo mě. Určitě při surfování na webu míjím krátká nebo středně dlouhá veledíla, ale co se dá dělat...

 

V posledních letech se pozornosti dostává i kvalitním komiksům. Zajímá tě tento žánr?

Ne. Ani nevím proč. Možná to souvisí s faktem, že mám rád svobodu, prostor, který mi dává slovo bez obrazu, bez ilustrace. Možná je v tom hrdost, možná dokonce namyšlenost! Představím si to! S dovolením, uhněte mi z cesty, prosím, schovejte si ty obrázky. Já sám! Ne, a ne, a ne, já sám! Ostatně – jsem jedináček. Já sám, moje kostičky, moje lego, a uvidíte! Mrzí mě, že se kvůli mé jedináčkovské frackovitosti prodá o jeden výtisk kvalitního komiksu méně.

 

Jakou knihu nebo jaké knihy máš právě teď na nočním stolku?

Autentický záznam z pohovky: Ivan Sviták, Kniha prezence; Západ nebo východ, antologie vydaná loni Academií; Pavel Eisner, Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině; Christian Kracht, Impérium; Jaroslav Hašek, Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona; Andre Maurois, Americký deník. Na nočním stolku ještě knihy naštěstí nemám.

 

Děkuji za rozhovor

Naďa Landíková

Události
Články
Aktivita
Co se právě děje na Zeedee
V této sekci se zobrazuje aktivita uživatelů na Zeedee, tedy kdo co udělal a kde. Tyto události je možné filtrovat v menu Události v nastavení profilu.
avatar uživatele