Joelle Charbonneau: V young adult knihách můžu vraždit mládež extrémně krutým způsobem

Poslední ze série rozhovorů pořízených na Humbook Festu odhalí zákulisí uměleckého života, ale také americkou vášeň pro baseball a tipy pro práci se sociálními sítěmi. Joelle Charbonneau zvládá vše!

Joelle Charbonneau nás přivítala v baseballové košili s logem svého oblíbeného klubu Chicago Cubs a dokonce i její tenisky měly baseballový vzor.Joelle Charbonneau nás přivítala v baseballové košili s logem svého oblíbeného klubu Chicago Cubs a dokonce i její tenisky měly baseballový vzor.

„Byla jsem vzhůru od půl druhé v noci, abych mohla po internetu sledovat jejich zápas,“ svěřila se na úvod. „U nás doma je to půl sedmé večer. S mámou a přáteli jsme si povídali online, máma mě udržovala vzhůru. Jsem nevyspalá, ale jsem ráda, že jsem ten zápas viděla. Vím, vypadám tak americky.“ Smála se od ucha k uchu a my s ní.

 


Jste v Praze poprvé?

Ano, to jsem! Nikdy jsem nebyla v České republice.

Když jsem po škole pracovala v restauraci, jeden z číšníků by Čech. Měl tak výrazný přízvuk, že jsme mu občas nerozuměli, i když mluvil anglicky. Můj manžel se ho zeptal, co dělá, když zrovna neobsluhuje. Řekl mu, že je potápěč. On vážně chtěl být potápěčem a pozorovat ryby! V Chicagu! Před tím dělal řidiče školního autobusu.

Vyprávěl nám úžasné historky o Praze a České republice a já si od té doby moc přála ji navštívit.

Můj syn mi neustále posílá zprávy, že by chtěl být v Praze. Přesvědčuje mě, abychom se sem vrátili.

 

A vrátíte?

Možné je cokoli. Ráda bych se vrátila.

 

V češtině vyšly vaše knihy Stačí jen chtít a trilogie Univerzita výjimečných. Máte ale i další knihy. O čem jsou?

Dividing Eden právě vychází ve Spojených státech, tady vyjde příští rok. Moc se mi líbí jeho obálka. Myslím, že je krásná.Dividing Eden právě vychází ve Spojených státech, tady vyjde příští rok. Moc se mi líbí jeho obálka. Myslím, že je krásná.

Ostatní knihy jsou vlastně pro dospělé. Jsou to takové potrhlé kriminálky. Jedná se o série o bruslení, tanci a zpěvu, protože zpívání a tancování a vraždy jdou v mém světě skvěle dohromady.

Jsou sice záhadné, ale jsou také vtipné – smrt může být zábavná (smích).

Třeba v prní knize z bruslařské série přijíždí dívka ze Chicaga domů, do městečka v Illinois, kde vyrostla. Její bratr zemřel a ona musí prodat dům svého dětství. Potom ale najde mrtvolu na záchodě a rozhodne se zjistit, co se stalo. Vím, že je to praštěné, ale taky zábava. Jedna z postav je dědeček, který už je vdovcem mnoho let, a tak se rozhodne znovu začít randit. Zve na rande úplně každého.

 


Kdy jste začala psát young adult knihy?

Dlouho jsem nevěděla, že je píšu! V mých prvních knihách umírají dospělí lidé. Nemohla jsem ale zabít žádného teenagera.

Univerzita výjimečných mě napadla díky tomu, že pracuji se studenty, kteří se chtějí dostat na univerzitu. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si uvědomila, že můžu vraždit mládež extrémně krutým způsobem a právě to bylo považováno za young adult. Skvělé! (smích)

Málem jsem tu vlnu ale propásla, ostatní autoři, které znám a vím, že píší young adult, se zaměřují na romance. Dlouho jsem nevěděla, že můžu dělat tohle.

 

Hunger Games jste v té době znala?

Vůbec jsem nevěděla, že to je taky young adult!

Vždycky jsem milovala dystopie, například Dárce, ale i knihy Stephena Kinga a další.

Četla jsem knihu Battle Royale, když vyšla poprvé anglicky. Je původně japonská a v Japonsku ji vydali v roce 1999. Milovala jsem ji! Četla jsem ji pořád a pořád dokola. Můj manžel mi přinesl Hunger Games právě proto, že jsem milovala Battle Royale.

Když jsem potom pracovala na Univerzitě výjimečných, nevěděla jsem, že to je young adult, protože v té době byly trendem právě dystopie. S Hunger Games mě začali srovnávat, když jsem psala druhý díl. Já jsem ale četla tolik dystopických knih a Battle Royale byla první.

 

Stačí jen chtít je o sociálních sítích. Co byste mladým lidem doporučila na sociálních sítích nedělat?

Stačí jen chtít je kniha o sociálních sítích.Nemějte Facebook Messenger v telefonu. Vaše soukromé zprávy nejsou soukromé, prodávají vaše informace.

Nejlepší je nedávat online něco, co byste neřekli v reálném životě. Myslím si, že tohle je obzvlášť nebezpečné. Sdílíte spoustu věcí, které vlastně nechcete, aby někdo viděl.

Například Snapchat – někteří lidé si myslí, že když něco zmizí, je to úplně pryč. Ono to ale někde zůstává a někdo může najít i ty záběry, které byste raději už nikdy neviděli.

A hlavně nikdy nečtěte komentáře! Připraví vás o víru v lidstvo. (smích)

 

Humbook uspořádal soutěž o snídani s vámi. Viděla jste soutěžní videa?

Neviděla. Občas jsem některé zahlédla, když mě někdo v příspěvku označil. Ale všechny pohromadě jsem neviděla.

 


Kdy jste si poprvé uvědomila, že napíšete knihu? Nebo jste vždycky chtěla psát?

Ne, nikdy jsem nechtěla psát, nesnášela jsem psaní! Vážně!

Když jsem byla ve škole, nenáviděla jsem psaní. Myslím, že jsem vždycky chtěla dostat dobrou známku a psaní je velmi subjektivní. Chtěla jsem udělat všechno správně, takže jsem měla seznam toho, co tam musí být, a ten jsem odškrtávala. Potom přišlo hodnocení a já se divila. Jak je to možné? Udělala jsem všechno, co jste mi řekli.

Když jsem pak byla na univerzitě, získala jsem speciální stipendium na studium hudby. Bylo to velmi neobvyklé protože většinou, i když máte jiný hlavní obor, musíte studovat i angličtinu. Já nemusela. Dělala jsem prostě zpěv a tanec a nechodila na univerzitní lekce psaní.

Problém je v tom, že jako umělec stále hledáte práci. Tancovala jsem v přestávce wrestlingového zápasu, kde jsem měla v rámci choreografie polechtat rozhodčího. Nebo se můj hlas objevil v závěrečné písni příšerného béčkového filmu The Ghastly Love of Johnny X. Tyhle práce trvají někdy pár hodin, jiny pár dní, takže musíte neustále hledat nové, pokud chcete jíst.

Jednou v noci jsem se vracela domů, zklamaná a odmítnutá. Vždycky jsem ráda četla, takže jsem začala přemýšlet o tom, kdo vlastně píše knihy. Kdo si sedne a napíše tolik slov, která společně dávají smysl? A tak jsem si taky sedla a napsala nejhorší knihu na světě. Byla opravdu špatná. Pro mě ale byl fascinující ten proces psaní. Všechna ta slova byla moje. Věděla jsem, že to dokážu lépe.

 

Je možné, že byste byla pouze spisovatelkou na plný úvazek?

Ano a dokonce můj manžel by mohl odejít z práce. Potom bych ale nic neudělala. On si myslí, že když si vezme den volna, já bych měla taky. Moc se nevyspím, zejména v průběhu dovolené. Vstávám strašně brzy ráno, abych mohla pracovat. Kdyby on odešel z práce, nesměl by být doma. Prostě by nemohl.

 

Ale psaní není vaše jediná práce.

Učím zpěv. Už neučím tak moc jako dříve, protože nemám tolik času. Je to smutné, protože jsme si se studenty velmi blízcí. Učím už roky, někteří začínali, když jim bylo 11, nedávno jeden z nich oslavil 24. narozeniny.

 

Kdybyste dělala rozhovor s autorem knihy, na co byste se zeptala?

Ostatní lidé to uslyší? (smích)

Vždycky mě zajímalo, jestli poslouchají hudbu, když píšou. To já třeba nemůžu.

 

Děkujeme za rozhovor!

Alena a Petra

 

TIP! Chcete vyhrát podepsanou knihu Stačí jen chtít? Zúčastněte se soutěže!

 

Události
Články
Aktivita
Co se právě děje na Zeedee
V této sekci se zobrazuje aktivita uživatelů na Zeedee, tedy kdo co udělal a kde. Tyto události je možné filtrovat v menu Události v nastavení profilu.
avatar uživatele