Míla Linc: Za všechno může Sapkowski

Autor české středověké fantasy zvládá vedle psaní knih mnoho úžasných věcí: jako superknihovník bojuje s informačním chaosem, navíc připravuje spoustu skvělých akcí v knihovně a ještě si vyučuje následovníky. Seznamte se s Mílou Lincem.

Míla Linc je knihovníkem – metodikem v Městské knihovně v PrazeJak se vlastně Míla stal knihovníkem?

Studoval. A protože byl hloupý a nevěděl, co chce, studoval nejdřív jednu školu, pak druhou, kde se rozhodli, že za ni chtějí zaplatit, protože tu první nedokončil. Takže začal hledat brigádu a dostal se do knihovny. Začal vydělávat, zaplatil školu a už neměl čas studovat, protože vydělával. A tak v knihovně zůstal.

Ale bez pohádky: Začínal jsem na Stodůlkách, které se tehdy převáděly na automatizovaný systém a  v rámci sjednocení fondu se i tady knihy polepovaly stejným označením jako na jiných pobočkách. Díky tomu, že jsem samolepky dokázal lepit rovně a chodil do práce včas, řekli si, že by to se mnou nemuselo být špatné, a dali mě na jeden den na na Lužiny. Dva dny jsem lepil a jeden rovnal knížky do regálů. Postupně mi úvazek narůstal, takže sem nakonec skončil jako plnohodnotný knihovník na Smíchově.

Pak jsem se neprozřetelně přiznal, že občas přednáším na conech, takže mě okamžitě nasadili na kulturně vzdělávací činnost. Jako mladý a hloupý jsem se nebránil, udělali ze mě metodika a už se to se mnou vlezlo.

 

Co tedy děláš jako metodik?

V podstatě všechno od různého papírování, řešení smluv, dodávání materiálu na pobočky až po vymýšlení nových programů a zábavních aktivit, které mají knihovnu ukázat v trošku jiném světle. Příkladem je naše knihovní únikovka.

 

Ale knihovní únikovka jede asi dvakrát do měsíce a je dlouho dopředu plná…

Přesně tak. To je velký průšvih. Udělali jsme něco úspěšného a nejsme schopni to dodávat, takže teď řešíme, jak to rozmnožit, aby to mohlo probíhat na více pobočkách.  Naštěstí jsme šikovní, takže v brzké době to bude lepší.

 

Křest poslední Mílovy knihy – Když se pohne les.

 

Jaký je Černý hvozd? Jak bys ho představil někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Představit vlastní práci umí jenom ti nejlepší spisovatelé, kteří to mají nacvičené jako říkanku, protože popsat něco takového je jako popsat vlastní dítě. Buď to bude znít hrozně superlativně nebo hrozně neosobně, aby se člověk náhodou příliš nevychvaloval.

Nakladatel tomu říká blátivá fantasy, někteří recenzenti to nazvali pseudo-středověkou fantasy, některé z povídek jsou mi omlacovány o hlavu, že to není fantasy, ale historie. Já tomu říkám pastiš na Markétu Lazarovou a středověké kroniky, aniž bych se chtěl přirovnávat k jejich kvalitám.

Je to takový český pseudo-středověk. Mám tam česká jména, českou heraldiku a tak. Do toho tam najdete třeba paní Smrt, která je nádhernou dívkou v černém plášti, co obcuje je se svými milenci, což je vlastně každý, kdo umře.

 

Kdy píšeš? Máš čas psát?

Moc ne, ale teď jsem se chytnul. V okamžiku, kdy vidíš svou knihu hotovou, říkáš si: „Jo, vyšlo to!“ A chceš rychle další. Přichází pocit nabuzení, je to jako droga. Teď mám drive, který doufám, že mi vydrží aspoň tak dlouho, abych to dopsal.

Píšu po večerech, po nocích, občas si s někým domluvím sraz v hospodě a přijdu tam hodinu dřív, abych mohl psát. Drolím to takhle po kousíčkách, do toho je tu spousta jiných koníčků, takže to jde těžko.

 

Máš rád dobu mušketýrů. Proč píšeš středověkou fantasy?

Protože o třicítkovou fantasy by nebyl moc velký zájem.

 

Myslíš?

Vyzkoušeno. Musím počkat, až to přijde do módy.

 

A co Míla a steampunk?

Napsal jsem dvě steampunkové povídky, o kterých mi všichni řekli, že to není steampunk. Takže asi ne. Jedna vyšla ve sborníku Excelsior, gentlemani, druhá v Žoldnéřích. Můj steampunk vypadal jako postapo z alternativní minulosti.

 

Míla má i vlasní záložky!

 

Jak ses dostal k historickým tématům? Dějepis byl tvůj koníček od dětství?

Za to může Sapkowski. Ve 4. třídě jsem se dostal k Pánovi prstenů, rovnou z Vinnetoua jsem přeskočil na Středozem. V té době fantasy moc nevycházelo, maximálně Conan – a pak přišel Zaklínač.

První povídka tehdy vyšla v Ikarii: on přišel od západní brány celý v černém, měl na sobě kožené oblečení – pamatuju si to dodnes. K povídkám jsem se dostal na skautském táboře. A pak to zhaslo, protože nebyla žádná jiná fantasy. Já jsem ale ještě něco chtěl, jenže doma nic nebylo, tak jsem skočil na středověka dostal se ke Křižákům, Ivanhoe a Jménu růže.

 

Vedl jsi v knihovně kurzy pro začínající psavce.

No je jej. Byl to můj skvělý marketingový plán na to, jak si zvýšit čtenářskou základnu. Moc to nefunguje.

Já sám jsem na psacích kurzech začínal. Když jsem napsal úplně první povídky, byly to srágory, bylo mi 15 nebo 16. Tehdy jsem se v Ikarii dočetl, že existuje něco jako sci-fi a fantasy workshop, kam pošleš povídku a oni ti ji ohodnotí. Tak jsem své první dílo, které mělo hlavu a patu, dal do obálky poslal poštou – tehdy se ještě věci posílaly jenom poštou.

Půl roku se nic nedělo, protože chodilo od člověka k člověku. Pak mi zničeho nic přišel balík  komentářů k povídce. Byli tam jak neznámí lidé, tak i třeba Michael Bronec, takže to bylo moje vůbec první setkání sním, taky Jirka Procházka a Jana Rečková, takže i jména, o kterých jsem věděl, co jsou zač. Ti všichni mi napsali různé komentáře. Já jsem podle nich tu povídku opravil – velmi poctivě, slovo od slova. Dal jsem si na tom opravdu záležet a dostal se do prvních Drakobijců – skončil jsem čtvrtý.

A tak jsem si řekl, že ty workshopy k něčemu budou a že na něbudu chodit. Člověk se naučil texty nějakým způsobem číst, naučil se, aby ho nemrzelo, když mu někdo kritizuje práci, naučil se na to nahlížet racionálně a s nadhledem.

Když jsem potom nastoupil do knihovny a začali jsme přemýšlet, jaké akce budeme pořádat, připadalo mi rozumné s něčím takovým začít, protože nic pravidelného v té době nebylo. Řekl bych, že po dvou letech jsem ten systém konečně vyladil natolik, že to přestalo být trapné.

Největší výhoda byla v tom, že jsem zval hosty, kteří měli co říct. Byli tam spisovatelé, redaktoři a nakladatelé, zkrátka lidé z branže – a tudíž to nebylo na mě, ale na nich. Myslím, že to zabíralo.

 

Jak úspěšní jsou lidé, kteří prošli tvým workshopem? Vyšla někomu z nich kniha?

Ano, z každé skupiny minimálně jeden vydává. Chvilku trvá, než vyrostou z povídek do knížek. Loni vyšly asi 3 nebo 4 knížky od lidí, kteří mi chodili na workshop.

 

Míla Linc také často přednáší – na Conech i v knihovně. 

 

V knihovně se připravuje studio pro YouTubery. Jak to s ním vypadá?

Mělo by být hotové v březnu. Budou tam křesla, nábytek a knížky, aby to hezky vypadalo, a také zelené plátno, abychom nabídli prostor opravdu flexibilní. Zároveň to doplníme i nějakou technikou – reflektory, stativy, mikrofony. Nakonec to bude bez kamery, protože jak jsme zjišťovali, lidé mají stroje vlastní.

Lidé už se ptají. Čím déle to trvá, tím více se ptají, takže věřím, že zájem by mohl být. Už jenom proto, že tam bude technika k zapůjčení.

Nabídneme to celé zadarmo, samozřejmě pro čtenáře knihovny. Navíc k tomu chystáme nějaké akce: připravujeme workshopy stříhání, klíčování, točení, rétoriky a tak dále, už na to máme domluvené lidi a v podstatě se jenom čeká, až to tam bude. Tak snad to všechno klapne.

 

Obligátní otázka ptám, se na ni úplně všech: kdybys dělal rozhovor se spisovatelem, na co by ses zeptal?

Asi bych se zeptal, jak to udělat, abych byl slavný a bohatý.

 

Máš ty sám nějaký recept?

Ano. Nevydávat knížky a dělat cokoli jiného. Ono to jde, ale člověk musí mít hromadu talentu, štěstí a známostí a pak to ještě umět pospojovat, k tomu všemu být pracovitý, mít spoustu času a tak dál. Jde to, ale je v tom tolik proměnných, že to zvládne jenom jeden člověk z sta tisíc. Nějaký, co není tak líný jako já.

 

Díky za rozhovor!

 

Autorkou fotek je Míša Merglová.

 

Události
Články
Aktivita
Co se právě děje na Zeedee
V této sekci se zobrazuje aktivita uživatelů na Zeedee, tedy kdo co udělal a kde. Tyto události je možné filtrovat v menu Události v nastavení profilu.
avatar uživatele