Terry Pratchett nebyl veselý, poháněl ho hněv

Autor Úžasné Zeměplochy působil na své fanoušky jako veselý starý elf. Jeho přítel Neil Gaiman však v článku, který napsal půl roku před Terryho úmrtím pro The Guardian, vysvětluje, že to vyšechno bylo trochu jinak.

Neil Gaiman napsal článek o svém příteli Terry Pratchettovi pár měsíců před jeho smrtí.Chtěl bych vám říct něco o svém příteli, Terry Pratchettovi, a není to snadné. Chci vám sdělit něco, co možná nevíte. Někteří lidé se setkali s příjemným mužem s vousy a kloboukem. Věří, že potkali Terryho Pratchetta. Mýlí se.

Na setkáních fanoušků science fiction vás často vybaví někým, kdo se o vás stará, kdo dohlédne, že se dostanete z místa na místo, aniž byste se ztratili. Před pár lety jsem narazil na člověka, který pečoval o Terryho na takovém setkání v Texasu. Jeho pohled se zamlžil, když vzpomínal, jak ho vedl od jeho panelů ke stánkům s knihami a zpět. „Sir Terry je takový veselý elf,“ vzpomínal. A já si pomyslel: „Ne, není.“

V únoru 1991 jsme s Terrym podepisovali Dobrá znamení, knihu, kterou jsme napsali společně. Bylo to v San Francisku. Právě jsme dokončili podepisování zásob v knihkupectví, asi tucet kopií, které si objednali. Terry se podíval do itineráře. Další zastávkou byla rádiová stanice, kde jsme měli mít hodinu trvající živý rozhovor. „Odsud je to jenom kousek dolů po ulici,“ řekl Terry, „a my máme půl hodiny. Půjdeme pěšky.“

Bylo to dávno, v době, kdy ještě neexistoval GPS systém, mobilní telefony s aplikacemi na přivolání taxi ani další podobné vymoženosti, které by nám v tu chvíli sdělily, že to není pár bloků, nýbrž několik mil, celou cestu do kopce a většinou skrz park.

Pokaždé, když jsme procházeli kolem telefonní budky, volali jsme do rádia, že víme, že jdeme pozdě na živé vysílání, a dušovali jsme se, že jdeme tak rychle, jak je to jen možné.

Chtěl jsem říct něco veselého a optimistického, ale Terry kráčel potichu, takovým tím způsobem, který mě nenechával na pochybách, že ať řeknu cokoli, situaci to jen zhorší. Za celou dobu jsem se ani nezmínil, že by se to nestalo, kdybychom si v knihkupectví nechali zavolat taxi. Jsou věci, které nemůžete říct a zůstat přáteli. Toto byla jedna z nich.

Terry Pratchett a Neil Gaiman, zdroj: neilgaiman.com Dorazili jsme k rádiové stanici na kopci, velmi daleko odkudkoli, se čtyřicetiminutovým zpožděním na hodinu trvající interview. Dorazili jsme bez dechu a zpocení, zrovna když vysílali zprávy: muž právě začal střílet v místním McDonald’s. To není zrovna téma, které chcete, aby uvádělo povídání o vaší komické knize, kterou jste napsali, navíc o konci světa a o tom, jak všichni umřeme.

Lidé v rádiu na nás také byli pochopitelně naštvaní. Není snadné improvizovat, když hosté mají zpoždění. Nemyslím si, že našich 15 minut vysílání bylo zábavných. (Později jsem se dozvěděl, že jsme oba s Terrym byli několik let na černé listině tohoto sanfranciského rádia, protože vynucené čtyřicetiminutové brblání je něco, co se snadno neodpouští.)

Přesto na konci hodiny bylo po všem. Vrátili jsme se do hotelu a tentokrát si vzali taxi. Terry tiše zuřil, nejvíc asi na sebe, ale taky na svět, který mu neřekl, že vzdálenost mezi knihkupectvím a stanicí rádia byla daleko větší, než jak vypadala na našem itineráři. Seděl na zadním sedadle taxíku bílý vzteky, bezrozměrné ztělesnění hněvu. Řekl jsem něco, abych ho rozveselil. Možná jsem nadnesl, že to nakonec nedopadlo tak špatně, že to nebyl konec světa a že už se nemusí zlobit.

Terry se na mě podíval a řekl: „Nepodceňuj tenhle hněv. Tenhle hněv byl motorem, který poháněl Dobrá znamení.“ Přemýšlel jsem o zaujetí, se kterým Terry psal, a způsob, jakým ostatní strhával s sebou. Věděl jsem, že má pravdu.

V psaní Terryho Pratchetta je zuřivost. Tahle zuřivost je motorem, který poháněl Zeměplochu. Byl to vztek na ředitele školy, který rozhodl, že šestiletý Terry Pratchett není dost chytrý na to, aby udělal maturitu, vztek na pompézní kritiky a všechny, kteří si mysleli, že vážné je opakem vtipného, vztek na jeno první americké nakladatele, kteří nedokázali jeho knihy úspěšně prodat.

Terry Pratchett byl naštvaný na svůj mozek a genetiku, když zjstil, že trpí Alzheimerovou chorobou.Ta zlost tu byla vždycky jako motor, který pohání. V době, kdy Terry zjistil, že má vzácnou formu Alzheimerovy choroby, se cíl jeho zlosti změnil. Byl naštvaný na svůj mozek a genetiku, a co víc, měl vztek na zemi, která nedovolovala jemu a dalším podobně postiženým vybrat si čas a způsob ochodu.

Zdá se mi, že ta zlost byla základní součástí Terryho smyslu pro to, co je fér a co ne. Právě smysl pro férovost tvoří základ Terryho díla, jeho psaní, a vedl ho od základní školy přes novinářskou práci až k pozici jednoho z nejoblíbenějších a nejlépe prodávajících autorů na světě.

Terryho autorský hlas je vždy jen jeho: geniální, informovaný, citlivý, plný suchého humoru. Předpokládám, že když se podíváte příliš rychle a nedáváte pozor, můžete si ho možná splést s veselostí. Ale pod veškerou rozjařeností je základ ze vzteku. Terry Pratchett není typ člověka, který by v souladu s básní Dylana Thomase odcházel tiše do noci, ať je jakákoli.

Naopak, když do ní jde, zuří. Zlobí se na mnoho věcí: hloupost, nespravedlnost, lidskou lehkovážnost a krátkozrakost. A ruku v ruce se vztekem, jako když anděl a démon kráčí vedle sebe, je u něj přítomna i láska: k lidským bytostem, k naší nedokonalosti, k milovaným věcem, k příběhům a zejména a za každých okolností láska k lidské důstojnosti.

Jinak řečeno vztek je motor, který jej pohání, ale právě velikost jeho ducha přesouvá hněv na stranu andělů, nebo lépe pro nás, orangutanů.

Terry Pratchett není vůbec žádný starý veselý elf. Ani se mu nepodobá. Je mnohem víc. Jak Terry odchází do temnoty příliš brzy, uvědomuji si, že se zlobím také: na nespravedlnost, která nás zbavuje – čeho vlastně? Dalších 20 nebo 30 knih? Další police plné nápadů a skvělých frází, starých i nových přátel, příběhů, ve kterých lidé dělají to nejlepší, co dokáží, a kteří používají svůj rozum, aby se dostali z nesnází, do nichž zapadli, když nepřemýšleli? Další knihy či dvou o žurnalizmu a propagandě? Ve skutečnosti ztráta toho všeho mě neštve tak moc, jak by mohla. Rozesmutní mě, ale já, který jsem viděl, jak některé z nich vznikaly, rozumím tomu, že kterákoli kniha Terryho Pratchetta je malý zázrak. A my máme tu moc být rozumní, navíc chamtivost nám nesluší.

Jsem naštvaný, že ztrácím přítele, a přemýšlím: „Co by s tím vztekem udělal Terry?“ Pak vezmu pero a začnu psát.

 

Události
Články
Aktivita
Co se právě děje na Zeedee
V této sekci se zobrazuje aktivita uživatelů na Zeedee, tedy kdo co udělal a kde. Tyto události je možné filtrovat v menu Události v nastavení profilu.
avatar uživatele